Vědecká konference doktorandů

českých uměleckých škol

AMU, UMPRUM, AVU, JAMU

3. ročník

Pořádá Akademie múzických umění v Praze

18. května 2016, Galerie HAMU

Malostranské náměstí 13, Praha 1

PŘEDNÁŠEJÍCÍ

HANA KNOPPOVÁ

Historická fotografie jako specifický pramen poznání cesty kolem světa arcivévody Františka Ferdinanda d’Este

František Ferdinand d’Este se na své cestě kolem světa v letech 1893-1894 přiblížil doslova i pomyslně „teritoriím umění“. Na několika kontinentech objevoval místní umění, zvyky, hudbu, divadlo, a tak v pramenech dochovaných z cesty nalezne relevantní informace historik, etnograf, přírodovědec, muzeolog, historik umění či muzikolog.

Příspěvek si klade za cíl představit pořízené fotografie jako vizuální paměť cesty. Tyto fotografie jsou nejen důležitými obrazovými svědky oficiálních setkání, ale také doplňují dochované archiválie jako deníkové záznamy, bohatou korespondenci či články v novinách v pravdivý celek. Tyto fotografie dokumentují hlavní účely cesty: reprezentaci a mezinárodní navázání vztahů, rozšíření duchovních a kulturních obzorů a v případě Františka Ferdinanda i naplnění jeho lovecké vášně. Samotný informační potenciál fotografií je podpořen analýzou deníku, který si František Ferdinand po celou cestu vedl. Díky tomuto pramenu je možné fotografie datovat, místně určit a analyzovat.

Navrhovaný příspěvek se v druhé části dotkne cestovatelského fenomén v 19. století, který nabývá díky technickému pokroku nových rozměrů. Tradice aristokratických cest za poznáním v 18. století po důležitých evropských kulturních centrech mohla být díky modernizaci dopravních prostředků v 19. století rozšířena do celosvětového měřítka. Revoluční vývoj technologií ovlivnil i samotné fotografování. Vedle fotografů profesionálů je fotografické technika dostupná i pro fotografy amatéry. Tento trend se odráží i ve skladbě fotomateriálu dochovaného z cesty kolem světa Františka Ferdinanda.

Hana Knoppová vystudovala obor muzeologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2005 se věnuje projektové činnosti výzkumných projektů a od roku 2010 působí v této oblasti v Národním památkovém ústavu. Jako spoluřešitelka výzkumného projektu, který se zabývá historickým fotografickým materiálem v paměťových institucích, propojila svůj zájem o fotografii s doktorským studiem na FAMU, konkrétně v tématu historické fotografie jako specifického pramenu poznání života arcivévody Františka Ferdinanda d’Este.

LADISLAV ZIKMUND-LENDER

Budoucí město práce

Příspěvek zhodnotí snahu architekta Vladimíra Zákrejse a Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii: Práce o výstavbu utopického průmyslového města mezi Nymburkem, Poříčany a Kolínem v roce 1922. Pokusí se jej zasadit do dobových urbanistických souvislostí – klíčové je Zákrejsovo nadšení pro Howardova zahradní města a jeho snaha tento urbanistický koncept z konce 19. století aktualizovat a aplikovat pro poválečné Československo. Tyto ideje shrnul v popularizační práci Praha budoucí, Praha zítřka z roku 1922. Součástí těchto vizí mělo být přemístění veškerého průmyslu z Prahy do satelitu v polabské nížině na železničních tepnách z Prahy do Kolína a do Nymburka. Mělo jít o nápravu stavu, kdy „podnikatelská chamtivost zohyzdila krásu Prahy“. Z pohledu levicově smýšlejícího Zákrejse ale především šlo o sociální experiment, který měl zvýšit životní úroveň dělnické třídy, žijící na neuspokojivých pražských periferiích.

Vzorem byla organizovaná výstavba moderních dělnických čtvrtí v Americe, se kterou Zákrejs udržoval kontakty a uplatňoval principy organizace Joint Board on National Planning, s níž čile komunikoval. Zbudování tohoto projektu nebylo pouze marginální vizí, ale šlo do velké míry o státní objednávku, o čemž svědčí rozsáhlá pozornost, která byla záměru věnována v dobovém tisku, ale i široké zapojení vládních struktur.

Nejpozoruhodnější je sociální kontext návrhu města pro dělnictvo, které mělo obsahovat nejen samostatné ubytovací jednotky (domky se zahrádkou), ale také kolektivní stravování, družstevní kuchyně, společné knihovny a objekty volného času, školy, školky a jesle, kolektivní prádelny či kolektivní chladírny a mrazírny pro uchovávání potravin.

Příspěvek se pokusí na základě podrobného studia Zákrejsových projektů, odborných, metodických i popularizačních textů a jeho obsáhlé pozůstalosti, uložené v Národním technickém muzeu a Památníku národního písemnictví, vyložit tento velkorysý pokus o transformaci Prahy a jejího okolí na základě sociálních a levicových teorií architektury a urbanismu. Do velké míry tak jde o důležitý, leč nenaplněný projekt, který vůbec poprvé významně a vědomě uvažoval o životním stylu dělnické třídy a architektonickém řešení a architektonických formách, které by řešily uspokojení jejich životních i estetických potřeb dávno před okruhem Levé fronty Karla Teigeho i sociologickým fragmentem bydlení Jiřího Krohy.

PhDr. Ladislav Zikmund-Lender (*1985), historik umění, zabývá se dějinami a teorií moderní architektury a designu. Je autorem, editorem a spoluautorem řady knih, nejnověji Jan Kotěra v Hradci (2016), Milan Rejchl: Architektura a výtvarné dílo (2016), Manuál monumentu (2016), Experimentální sídliště Invalidovna (2014); Design/nábytek/interiéry (2014), Budova muzea v Hradci Králové (2013), Kubismus v české architektuře: sto let poté (2013), Tři generace architektů (2012). Přispívá do periodik jako jsou Zprávy památkové péče, Stavba, Art+Antiques, Designum. Pracuje v Ústavu dějin umění a estetiky Jihočeské univerzity, Centru interdisciplinárního výzkumu Univerzity Hradec Králové. V dizertačním výzkumu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se věnuje monografickému zpracování díla architekta Ladislava Machoně a jeho širokým kontextům.

JAROSLAV KRATOCHVÍL

Hans Christoph Seebohm: Obraz sudetoněmeckého revanšisty v československém dokumentárním filmu

„Tenhle obtloustlý, na první pohled trochu komický človíček nevypadá na první pohled nijak nebezpečně. Světácký, jemně prošedivělý elegán dělá dojem muže, který se vyzná ve svém oboru. V lepších druzích vín, v lehčí hudbě a lepší dámské společnosti. Je to ministr dopravy Spolkové republiky Německo, předseda Svazu Sudeťáků a führer všech západoněmeckých revanšistů Hans Christian Seebohm.“

Ve svém příspěvku vymezím formální a obsahové prvky, jenž používaly československé dokumentární filmy k vytváření obrazu Hanse Christopha Seebohma jako ideálu revanšisty, buržoazního arizátora a nepřítele socialistického Československa.

Osoba H. Ch. Seebohma je hlavním námětem dvou propagandistických dokumentárních portrétů vzniklých v roce 1961 - „životopisném” snímku „O zámečku, dětech a spravedlnosti (Pohádka pro důvěřivé dospělé)” režiséra Rudolfa Krejčíka vzniklém v produkci Československého armádního filmu a dále pořadu režiséra Otakara Skalskiho „Ze světa 10” vyrobeném ve Studiu dokumentárního filmu. Odkazy na Seebohmovo politiku také pronikly do tří dalších filmů - „Slovo revanšismus němčina nezná (Revanšismus)” (Josef Kořán, 1960), „Cesta na západ” (Josef Pešek, 1961) a „Pohlednice pro pana Seebohma" (Režie: Jiří Stehlík, 1965). Klíčovým prvkem, kterým zmíněné filmy docilují politického vyznění, je štvavý slovní komentář, tedy útočná ironicky zabarvená rétorika snímků. Nicméně stejně důležité místo zaujímá scenáristická stavba pořadů a střihová montáž. Tyto prostředky pracují se subtilnějšími formami indoktrinace, využívají umně připravené paralely mezi dobovým politickým děním a historickými momenty, zejména krizí Československa ve třicátých letech, Mnichovskou konferencí a reminiscencemi na druhou světovou válkou. Tyto historické exkurzy měly „vést” diváctvo k pochopení dobově aktuálního politického sdělení filmů. Toto chytré zneužití historie pro politické cíle ale představuje jen jednu stranu propagandistické mince. Druhou tvoří až kanonicky se opakující klišé, odkazující k jistému mentálnímu zprůmyslnění dokumentární kinematografie, jejíž autoři již nebyly schopni tvůrčím způsobem podchytit politická témata.

Příspěvek odpovídá na otázku, zda způsob zobrazování H. Ch. Seebohma reagoval na vnitropolitické a mezinárodní dění či zda politické soudy československých dokumentaristů pouze reprodukovaly toto „prověřené” téma bez vazby na jeho dobovou aktuálnost.

Příspěvek bude doprovázen ukázkami vybraných snímků.

Jaroslav Kratochvíl je absolvent Katedry dokumentární tvorby na FAMU (2012), student doktorandského programu FAMU a dokumentární režisér tvořící autorské snímky - Lovu zdar! (2014), spolupracující s Českou televizí na řadě dokumentárních filmů - Indiáni ve městě, indiáni ve mně jste (2015) - i cyklů - Hádanky domů života (2014), Expremiéři (2013).

KAROLINA PLICKOVÁ

Temporalita v tvorbě Forced Entertainment (durational performances)

Cílem příspěvku je představit tvorbu přední britské experimentální divadelní skupiny Forced Entertainment s důrazem na jejich pojetí temporality, které bude zkoumáno zejména na extrémním příkladu jejich několikahodinových představení, tzv. durational performances. Jedná se o performance, které se zpravidla vyznačují jednoduchým konceptem (postaveným na principu určité hry podle daných pravidel), jenž je dále rozvíjen ve velkorysém časovém formátu (např. šesti hodin). Takový formát ovšem klade na performery nemalé nároky a vystavuje je nevyhnutelnému psychickému i fyzickému vyčerpání (podobně jako endurance art a dlouhotrvající performance Mariny Abramović): po celou dobu trvání představení (nebo alespoň jeho předem dané části) nesmějí performeři opustit jeviště; na rozdíl od diváků, kteří naopak mohou svobodně odcházet z hlediště a opět se do něj vracet. Právě oscilace mezi konvencemi divadelního představení a formátem výtvarné performance dodává těmto projektům interdisciplinární rozměr, diváky vybavuje nebývalou svobodou (ale zároveň způsobuje zákonitou roztříštěnost zážitku) a představuje nové výzvy i pro současnou teatrologii a divadelní kritiku.

Ačkoli skupina Forced Entertainment za své více než třicetileté působení na poli současného autorského divadla (devised theatre) získala mezinárodní věhlas (mj. prestižní International Ibsen Award 2016), nedostává se jí dostatečné pozornosti v českém teatrologickém prostředí. Dlouhotrvající performance jsou přitom ideálním nástrojem pro zkoumání jejich tvorby, neboť v sobě komprimují všechny podstatné principy, s nimiž skupina pracuje: rytmizaci, muzikalitu, procesualitu, prézentnost, tělesnost, fragmentárnost, fluiditu, autenticitu a zejména ohledávání krajních možností temporality. Na základě studia odborné literatury lze vysledovat hlubší principy tvorby souboru, které už souvisejí výhradně s časovostí (a které lze demonstrovat na konkrétních videoukázkách): čas jako hlavní divadelní matérie, principy pulsování, smyčkování, zmrazení času, práce s ozvěnami, strukturace času a jeho záměrné zpomalování a tematizování. Specifická práce s časem se odráží i v podobě textové stránky performancí: kaskádovité řazení textových figur, vytváření textových map a jejich následný „mash-up“, tvorba vzorců a uspořádávání textových i obrazových fragmentů do potenciálně nekonečných struktur. Samostatnou kapitolou je fenomén online streamování performancí, který zásadním způsobem rozšiřuje diváckou obec a proměňuje recepci díla.

Primární literaturou jsou eseje, dramatické texty a fragmentární poznámky režiséra, spisovatele a vůdčí osobnosti skupiny, Tima Etchellse. Sekundární literaturou jsou odborné recenze jeho knihy Certain Fragments a další texty. Koncept tematizace temporality v projektech Forced Entertainment lze zařadit do širších kontextů postdramatického divadla a performativity (Hans Thies Lehmann, Erika Fischer Lichte), komparovat s výše zmíněným endurance art a hledat jeho vlivy na diváckou zkušenost (Jaroslav Etlík, Jacques Rancière). Na příkladu formátu dlouhotrvajících artefaktů lze rovněž alespoň ve zkratce nahlédnout obecný fenomén zpomalování, který se neobjevuje jen v oblasti performing arts, ale i v širším kulturně-společenském kontextu jako nutná reakce na (sociální) akceleraci a standardizaci zrychleného pojetí času.

Mgr. Karolina Plicková absolvovala obor teatrologie na Katedře divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se zabývala zejména tvorbou Samuela Becketta a nonverbálním divadlem. Za diplomovou práci o české skupině pohybového divadla Pantomima Alfreda Jarryho získala v roce 2015 v soutěži Teatrologické společnosti Cenu Václava Königsmarka. Tématem její disertační práce na Katedře teorie a kritiky DAMU jsou současné podoby českého i zahraničního autorského divadla (někdy zvaného devised theatre). Píše o divadle a tanci mj. do časopisu Svět a divadlo.

IVO KRISTIÁN KUBÁK

Režie a chaos

Slovo chaos ve svém obecněji chápaném významu skýtá široké možnosti uvažování o divadelní tvorbě. Řecké to chaos bylo používáno pro označení prvotní neuspořádanosti, prázdného prostoru, nekonečna; počáteční beztvará neuspořádaná materie, která však v sobě obsahovala možnost vedoucí ke vzniku řádu. Byl to stav před vznikem světa jakožto světového řádu, Kosmu.

Příspěvek se pokouší o propojení několika zdánlivě neslučitelných oborů: teorie divadla, teorie chaosu a poznatků z praktické divadelní tvorby. Ukazuje, že abstraktní matematicko-fyzikální aparáty relativně mladé vědní disciplíny teorie chaosu na teorii a praxi divadla nehledí jen ze vzdálených kopců a úbočí, ale že se krajina těchto oborů prolíná v mnoha oblastech. Výsledkem rozhodně není být omnipotentní vševěda, ale konečná asambláž je v mnoha ohledech překvapivá a objevná, ač drzá a vzrušující.

Jaký aparát tahle matematická disciplína vlastně poskytuje? Teorii chaosu a fraktální geometrii lze označit za pokrokový, multidisciplinární pohled na svět, obě disciplíny zasahují prakticky do všech vědních oborů počínaje meteorologií přes ekonomiku, biologii, medicínu až po astronomii. Zásadním způsobem mění pohled na přírodní struktury, dynamiku, turbulenci a nelineární, dynamické i ergodické systémy.

S krátkým exkursem do jeho historie a počátků (Henri Poincaré, Edward Lorenz, Benoît Mandelbrot) příspěvek demonstruje, jak tento aparát s úspěchem aplikovat na režijní praxi a odhalit několik podstatných charakteristik, funkcí a úloh režie v divadle: fraktální a sémiologickou dimenzi představení, atraktor inscenace, růžový šum jako vědomí kanonického chaosu i řádu.

MgA. et MgA. Ivo Kristián Kubák (* 1977), divadelní režisér, absolvent katedry teorie kritiky DAMU a oboru režie na katedře činoherního divadla DAMU. Studia na MFF UK nedokončil. Doktorand a pedagog KALD DAMU, učitel pražského gymnázia Na Zatlance, porotce a lektor divadelních přehlídek, zakladatel a ředitel uměleckého prostoru VILA Štvanice. Spolu s dramaturgyní a autorkou Marií Novákovou zakladatel a umělecký šéf divadelního souboru Tygr v tísni. Ve své režijní tvorbě se zabývá činoherním divadlem v netradičních prostorech a inscenováním nedramatických látek. Nominován na Cenu Alfréda Radoka 2013, držitel Ceny Josefa Balvína 2014 a Ceny Evalda Schorma 2015; kurátor české expozice na PQ 2015.

DAVID HAVAS

Význam Fan studies pro televizní produkci v období mediální konvergence

V současném období rozvoje distribuce televizního vysílání jsme svědky zatím nejvyššího stupně participace diváků na jeho obsahu. Diváci mohou reagovat na jeho kvalitu s čím dál vyšší možností svůj postoj sdílet s ostatními (i potenciálními) konzumenty tohoto obsahu. Vytváří se komunity, které navazují kontakt s tvůrci a ti jim často dávají prostor podílet se na podobě připravovaných pořadů, jejich distribuci či propagaci.

Získáváme nástroje, díky kterým můžeme vytvářet z již hotových audiovizuálních děl naše vlastní fanouškovské světy a ty můžeme sdílet na sociálních sítích. Stáváme se ambasadory tvůrců a vytváříme svou vlastní reflexi hotových děl prostřednictvím fanfikce, (video)recenzí, komunitních setkání, citací oblíbených sekvencí, parodií aj. Jde o jev, který není v českém prostředí zatím tak citelný jako v zahraničním, ale pro televizní producenty je čím dál důležitější jej (ná)sledovat a vytvářet platformy pro podobnou participaci či zatím alespoň aktivizaci diváků.

Ve svém příspěvku se věnuji možnostem využití fan-studies a fanouškovské kreativity ve vztahu k propagaci a distribuci televizního obsahu, možným ekonomickým a legálním vztahům v rámci synergie mezi světy tvůrců a fanoušků a zejména tradici a současné situaci komunit fanoušků v prostoru na východ od bývalé železné opony.

Součástí mého výzkumu je také z producentského pohledu důležitý fenomén transmediální narace. Postavy, které se v původním seriálu skrývaly ve stínu jiných, nyní mohou díky kreativitě fanoušků získat své vlastní příběhy, v jejichž středu stojí proti své dosud nepoznané nemesis. Stejně tak mohou producenti díky fenoménu naše oblíbené charaktery z televizních obrazovek vystavit novým výzvám v literatuře, počítačových hrách, spin-offech oblíbených seriálů a filmů. A na všech existujících platformách.

David Havas (*1985) absolvoval Katedru produkce FAMU v roce 2011. Během studia působil v Media Pro Pictures při TV Nova jako zástupce vedoucího produkce v oddělení Entertainment a vydal spolu s Dominikem Krutským (Katedra střihové skladby) výběrovou filmografii Drahomíry Vihanové. V roce 2010 obdržel Cenu FAMUFESTu za mimořádný přístup k filmové produkci. Nyní pracuje v Národním filmovém archivu jako vedoucí kina NFA Ponrepo, kde se podílí na dramaturgii, produkci, práci s diváky, spolupráci se zahraničními cinematékami a festivaly. Člen stand-upové kapely KAMIL. Od roku 2015, kdy byl přijat na doktorské studium, se věnuje výzkumu zaměřenému na kultovní televizní seriály a quality TV z pohledu fan studies.

ANNA ČUMLIVSKÁ

Japonský lak v současném Japonsku: tradiční řemeslo v současnosti

Ve své práci se věnuji tradiční technologii japonského laku, jejím podobám v historii a současnosti a jejímu vnímání nejaponským divákem. Na tomto materiálu pak zkoumám možnosti přenosu estetické formy, materiálu, technologie apod. z jednoho kulturního kontextu do jiného a s tím související změny jejich vyznění a přijímání. Jedním z vedlejších výstupů je pak připravovaná kniha Manuál japonského laku, která by měla být základem mé prezentace.

V přednášce bych chtěla nahlédnout téma tradičních řemesel v současnosti, a to na příkladu technologie japonského laku v současném Japonsku. Přestože tuto problematiku nelze generalizovat, jelikož se jedná o konkrétní a velice specifický případ, odstup kulturní i místní a zvláštní vztah japonského laku k plastům však může poskytnout prostor k zajímavým pozorováním, ve kterých lze najít i paralely k situaci tradičních řemesel v současném českém a evropském kontextu.

Anna Čumlivská (*1985) studovala dva roky scénografii loutkového a alternativního divadla na DAMU a v letech 2006-2012 sochařství na VŠUP. V letech 2009-2010 se na Toyama University Faculty of Art and Design věnovala studiu japonských laků. Od 2012 se účastní workshopu konzervování a restaurování japonského laku v Museum für Ostasiatische Kunst, v roce 2014 pořádala semestrální dílnu japonského laku pro studenty VŠUP. Ve své disertační práci se věnuje tématu kulturního přenosu na konkrétním případu japonského laku v českém kontextu, jedním z výstupů je pak připravovaná kniha Manuál japonského laku.

VÍTĚZSLAV VĚTROVEC

Obnova paměti vesnice a jejích lidových tradic prostřednictvím divadelních inscenací

Prezentace doktorského výzkumného projektu z let 2012-2015, během nějž byly mapovány lidové tradice, místní historie i současná podoba obce Velká Lhota (ves v okrese Jindřichův Hradec ležící pouze několik kilometrů od Dačic či Telče). Součástí praktické části výzkumu bylo i vytváření a „prorůstání“ divadelních aktivit tematicky zaměřených na Velkou Lhotu s životem v této vsi, kde se každoroční divadelní produkce staly jednou z místních tradic.

Inscenace, které jsou v této vsi o přibližně sto šedesáti obyvatelích každoročně realizovány zejména studenty vysokých divadelních škol, se pokouší svá témata čerpat především z paměti této konkrétní vesnice. V prvních letech vycházeli tvůrci především z dobových pramenů, zápisů tradičních lidových obřadů, lokálních obyčejů, zvyklostí, písní a textů. Nověji se pak snaží čerpat inspiraci z dosud „živé“ paměti vsi – scénáře inscenací vznikají zejména montáží četných rozhovorů s velkolhoteckými obyvateli, kteří se v nich sami objevují či v inscenacích rovněž účinkují. Od roku 2013 se praktické části výzkumu účastní rovněž zahraniční studenti divadelních škol či divadelní soubory ze zahraničí, kteří ve Velké Lhotě připravují a uvádějí své vlastní inscenace inspirované místní historií i současností.

V příspěvku se autor výzkumu zaměří jak na problematiku sběru dat v obdobně zaměřených projektech, metodiku tohoto typu výzkumu (jedná se o výzkum uměním?), který se spíše než ryze teatrologické problematiky dotýká té sociálněvědní, etnografické či divadelně-antropologické.

Vítězslav Větrovec je student doktorského studijního programu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Tématem jeho disertační práce je obnova vesnické paměti, lidové tradice a lidové divadlo. V roce 2011 zakládá divadlo KočéBR, s jehož inscenacemi - zejména klasických textů ve vlastní úpravě a po formální stránce inspirovanými lidovým i pouličním divadlem - každoročně v rámci projektu KočéBRování kočuje po Čechách i Moravě a od roku 2014 rovněž po vesnicích ve vzdálenějších destinacích, kde diváci spatřují divadlo vůbec poprvé a kde spolu se svým hereckým týmem zkoumá univerzálie divadelní komunikace. Od roku 2008 každoročně uvádí ve vsi Velká Lhota na Vysočině inscenace inspirované pamětí místa a regionu (Svatba na Velkolhotecku, Velkolhotecká lípa, Velkolhotecké pašije aj.). Od roku 2013 nabývá tento projekt podoby mezinárodního a divadelně-antropologického festivalu, jehož se účastní herci a divadelní soubory ze Španělska, Portugalska, Turecka, Lotyšska či Finska se svými vlastními inscenacemi. Vedle těchto činností se věnuje rovněž pedagogické praxi na několika institucích v Brně či v Mostě a v rámci workshopů probíhajících na různých divadelních festivalech po celé České republice.

ISABELA GROSSEOVÁ

Gravitace umělecké kompetence. Neplánované splynutí umění a života: práce s uměleckou kompetencí tam, kde není obvyklá

Vycházím z předpokladu, že existuje nějaká umělecká kompetence, kterou si student vysoké umělecké školy odnáší po absolutoriu s sebou a kterou následně využívá buď v umělecké práci samotné nebo v aktivitách, které mají určitý koeficient této kompetence. Sféru aktivit, ve které je umění obsaženo a kterou potenciálně ovlivňuje, považuji za neviditelnou zónu potenciálu a využití uměleckého vzdělání. Mým cílem je pojmenovat, v čem tedy umělecká kompetence tkví a jaké jsou její možnosti v případě, že je vkládána do jiných oborů lidské činnosti, jak jí vidět jako samostatnou veličinu - jako kvalitu se kterou je možné pracovat. V čem je zaměstnanec banky, starosta města, hasič nebo aktivista s uměleckým vzděláním jiný nebo lepší než někdo bez tohoto vzdělání. Jak nás naše vzdělání ovlivňuje?

Ambicí této práce je přinést konkrétní poznatky o tom, jak s uměleckou kompetencí pracují absolventi AVU. Zaměřuji se na absolventy Akademie z Ateliérů volného umění. Začala jsem diplomovými ročníky z roku 1966 a v rozhovorech (které nahrávám pro další analýzu) se ptám, v čem absolventi vidí svoji dovednost a jak s ní ve svém životě nakládali. Jestli se umělecké práci věnovali, nebo naopak svůj umělecký potenciál potlačili a věnovali se nakonec něčemu jinému. Pokud najdu někoho, kdo rezignoval na tvorbu uměleckých děl, ale byl si vědom svých kvalit a ty dál rozvíjel, ptám se, jestli je možné tyto kvality slovy popsat. Docházíme potom společně k pokusu, přiblížit se možnostem vidět umělecké vzdělání jako univerzální, které je možné vkládat do jiných činností, vztahů a podobně.

Možnosti komunikovat a popisovat tuto kompetenci nejsou snadné, zvlášť pokud se pokoušíme věci vyjádřit přesněji. Zprofanované pojmy jako je kreativita, talent, osvícení, múza, originalita, exprese, které dnes samy o sobě o výjimečnosti umělcova myšlení mnoho neřeknou. Během práce jsem si rovněž uvědomila, že procházíme krizí současné slovní zásoby. Proto hledám možnosti jak nahradit slova (jako je talent) dalšími přesnějšími synonymy, kterých (jak se mi zatím zdá) by mělo být přinejmenším dalších dvacet. V tom mi jako prostředník slouží vyjádření formou metafor a příměrů.

Isabela Grosseová vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a postgraduální institut pro vizuální umění, HISK v Gentu v Belgii. Po dobu šesti let se věnovala profesionálně architektuře, nejprve jako člen ateliéru Ing. Arch. Josefa Pleskota v Praze a později také v ateliéru Vito Acconciho v New Yorku. Její umělecká práce je ovlivněná tím, jaké otázky si klade dnešní společnost a jak na ně umělecké instituce reagují, což se nejvíce projevilo v práci nazvané Reprezentace Národa připravené společně s Jesperem Alvaerem pro Národní Galerii v Praze a Dům Umění v Brně. V současnosti je doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze.